Titulek článku musí obsahovat aspoň jedno písmeno nebo číslo, ale nesmí obsahovat pouze čísla.

30. července 2013 v 20:58 | Clockwork Lady |  Pod plachetkou persóna
Mám všeho po krk.
Všeho i všech.
Tebe, tebe i tebe.
Tebe ne Stanforde.

Jebu to.
A jebu tenhle blog.

Clockwork Lady
 

Pro maminku

12. června 2013 v 23:13 | Clockwork Lady |  Čtení, psaní, počítání
Tak hele mami.
Až se o tomto článku, nepochybně to bude během chvilky, dozvíš, chci Ti jen říct, že blog je pro mě docela důležitá věc. Všechny články píši beze jmen a detaily taky nerozebírám. Hodnotím podstatu dané věci, která je pro mě v určitou chvíli důležitá. Netuším, kdo Tě takhle neustále zásobuje informacemi. Pokud jsi se vše ale dozvěděla osobně, třeba dokonce z mého vlastního počítače, jsem docela znechucena.
Už nevím, kde mám hledat soukromí nebo můj vlastní koutek, kde bych se poučovala třeba ze svých chyb jako samouk.
Vím, že tys nikdy nic podobného nedělala. Nepsala jsi o svých pocitech, jistotách a teoriích, aby se ti to všechno objevilo v řádcích a ty sis mohla srovnat myšlenky. Věř nebo ne, pomáhá to. K ujasnění.
Vždycky jsem se ze všech situací jakž takž dostala. Protože jsem předtím psala. Když se vypíšu, je mi líp.
Co mám teda dělat, když mě něco trápí?
Nekouřím, neřežu se, nepiju. Jen píšu.
A ty o mně řekneš, že nejsem normální a potřebuju doktora?
Ublížila jsem hodně lidem, ale hodně lidí ublížilo mně.
Až si tvůj pramen tento článek přečte, má oficiálně povoleno, ukázat ho Tobě.
Od toho prostě blogy jsou. Aby se do nich psalo. Je to něco jako obyčejný deníček s tím rozdílem, že píšeš pro veřejnost. Taky podle toho svoje články formuluji.

Co mi je po tom, že jsou to soukromé záležitosti, aspoň se vyjadřuji zdravou formou.
A Tobě to ještě vadí.

Až se svými články proviním, dostanu BAN.
Lidem se to líbí a mně to pomáhá.

Clockwork Lady

Selhala jsem

11. června 2013 v 20:35 | Clockwork Lady |  Pod plachetkou persóna
Stalo se.
A nikdy nemělo.
Už neznám lepší způsob, jak svojí osobu pohřbít, ponížit a potrestat za to, co jsem provedla, než že to vykřičím do světa internetu, kde mám největší šance, že si to každý přečte. Protože chci, aby každý viděl, co se ze mě stalo a chci, abys pochopil, že myslím všechno, co jsem Ti řekla o svých citech k Tobě, naprosto vážně. Přes den mě napadlo tolik slov, co bych Ti chtěla říct na svojí obhajobu, ale ta v tomto případě není na místě. Jediný, kdo je na celé věci viníkem, jsem jen a jen já. Moje hloupost, slabost a nezodpovědnost. Můj naprostý krok vedle. V nejhorší chvíli. Udělat něco takového člověku, který si to zaslouží ze všech nejméně.
Nedělej druhým to, co nechceš, aby oni dělali Tobě. To je to zasrané pravidlo, kterého jsem se měla držet. Kterého jsem se mimochodem vždy držela až do té doby, než jsem nevěru sama zažila. Je to nejspíš nějaký vir, udělá to někdo Tobě, uděláš to dalšímu.
Těm tátovým kartám jsem nevěřila. Až do této doby. Neskutečné, jak člověk nevěří a pak mu to vyrazí dech. Byly to špatné karty. Bylo na nich něco v nepořádku. Věž. Zničeho nic se něco stane. Teď tomu nevěříš, ale až se tak stane, nepostřehneš, že jsi to vlastně už dávno věděl. Zapomněl jsi na to. Nikdy bych neřekla, že to budou moje karty. Že vše bude z mé strany.
Mrzí mě, že to, co jsem myslela od srdce se rázem stalo jednou velkou lží. Kvůli mé zatemněné mysli. Jedním nemyslitelným okamžikem. Čas už ale vrátit neumím. A tak se musím vypořádat se svým svědomím, které je pro mě teď tím největším trestem a s následky, které by měli přirozeně následovat.
Minulost mi pošlapala budoucnost. A je zlé to takto napsat, ale tím činem se mi neuvěřitelné ulevilo. Byl to prostě konečný doslov. Epilog všeho. Tečka za větou. Poslední sbohem. Měl jsi ve všem pravdu. Nevěděla jsem, co chci. Protože jsme to asi vážně uspěchali a přiznávám, že jsem věci týkající se mé minulosti nepovažovala za zcela uzavřené, ale včerejším dnem se tak stalo. Moje city jsou jednoznačné a už se nikdy nebudu otáčet.
Podvede jednou, podvede znovu. Ne. Prosím, věř. V životě jsem se vždycky snažila chybovat co nejméně, ale jakmile jsi mi napsal svou první reakci a já si uvědomila, jak daleko jsem zašla, jak jsem překročila meze, nikdy už ten pocit viny nechci zažít. Ale nemůžeš být na druhou stranu tak flegmatický, aby ti to bylo vážně jedno. To Ti nevěřím. Přece mi to nemůžeš jen tak jednou větou rázem odpustit. Osoba, kterou podle svých slov miluješ nejupřímněji, co jsi kdy vůbec miloval, Tě zradila, podvedla a ponížila. Přece na to nemůžeš jen takto odvětit. Měl bys mi dát lekci, tak jak bych to udělala já Tobě, být to naopak. Budeš schopný se mi ještě někdy podívat do očí, aniž bys v nich viděl zradu?
Zhroutilo se to dřív, než to mělo možnost pořádně vzklíčit.
Ani rozchod by mě nemrzel tak jako spíš to, že už mi nikdy nebudeš stoprocentně věřit. Proklínám se za to, že jsem porušila slib. Porušila jsem svůj slib a tímto bych ho chtěla obnovit.
Chci, aby všichni věděli, že nejsem tak dokonlá, jak o sobě říkám, že chybuji, i když tvrdím, že ne, že jsem zradila osobu, kterou miluji a která milovala mě. Ale chci taky ukázat, že tu chybu dokážu přiznat a umím za ni trpět.
Vždycky jsi mi říkal: ,,Buď silná.'' A Ty sám jsi schopný za žádnou cenu nepustit slzy. Viděla jsem to. Možná je ale i to chyba.

Selhala jsem.
Podvedla jsem.
Zradila jsem.

Odpusť.


Clockwork Lady
 


Jen polovině

10. června 2013 v 16:34 | Clockwork Lady |  Pod plachetkou persóna
Všechno je to jenom jedna zasraná řetězová reakce, o které mi je navždy zapovězeno mluvit.
Nevím, jestli se mi všechno hroutí nebo naopak.
Konečně jsem přišla na to, že měl táta celou dobu pravdu.
Nevěř ničemu, co slyšíš a jen polovině toho, co vidíš.
Nevím, co k tomu napsat. Nemůžu. Sama nevím, co se to kurva děje.
Hypnóza
Trans
Žádný sebereflex
To je nějaká podělaná karma?

Karma, bitch.

Tebe se to teď týká taky, maličká.

Octnout se v jedné z jeho povídek, visím teď s králem v plamenech na křišťálovém lustru.
Nebo bych byla s Fortunatem zazděna za sklepními cihlami.
Či by mé srdce splašeně tlouklo pod podlahovými prkny neznámého Angličana.
V sedě bych pomalu umírala, zatímco by malíř zvěčňoval mou krásu na kus plátna.

Nikdo nejspíš netuší, o čem tento článek vůbec rokuje. O čem pojednává.
Toť můj úspěch.

Clockwork Lady




Nejde to, pochop

3. června 2013 v 23:00 | Clockwork Lady |  Čtení, psaní, počítání
A znovu.
Každý rok se to opakuje dokola a dokola.
Potíže s koncertem.
18. června je opět můj den.
Jeden z nejdůležitějších dnů v mém životě. Je to přehnané, ale znamená to pro mě opravdu hodně.
Vždycky zpívám pro tátu, vždycky.
Na koncertě nebyl jen jednou. Vždy se mu podařilo přijet alespoň na můj výstup, zdvihnout na mě oba palce, otočit se na patě a zase směle odjet ve svém chrastícím fáru. Vždy to tak je.
Jak skvělou náladu jsem měla po celý den, tak zkurvenou ji mám teď večer. Od 5 hodin nevím, kam dřív skočit. Všichni mě otravují. Dějepis, souhrn přírodopisu, seminárka na zeměpis, naučit se to alespoň symbolicky zpaměti, abych vůbec veděla, o čem mluvím, nazpaměť prezentovat projekt na angličtinu, čtvrtletka z češtiny, slovíčka z angličtiny -_-
Zuzko, polib si.
V 8 večer politickou situaci v Saúdské Arábii opravdu hledat nebudu.
A teď to hlavní.
On tam nepříjde. Hoyt tam nepříjde. A měl.
Táta taky neví, jestli příjde.
Máma je mi jedno.
Ejo asi těžko dorazí. Nemusí.
Já jsem ale silná a zvládnu to, že jo?
Proč mám neustále pocit, že jen pro mě to prostě udělat nejde. Prostě nedorazí. Dobře. Příští koncert je až v prosinci. Co když to bude taky úterý? To by taky nešlo. Nejde to. Podepsal smlouvu. V úterý to nejde. Pochop.
Já ho tam ale potřebuju. Nutně.
Na rozlučce se třídou, která se pořádá na radnici, budu mít proslov. Na zkurvený proslov může přijít najednou každý, že? Ale na koncert ne. K posrání.
A já se chtěla kurva předvést.

Clockwork Lady

Clockwork...kdo?

3. června 2013 v 21:45 | Clockwork Lady |  Pod plachetkou persóna
Tak pro začátek.
Napíšu něco o sobě, aby každý sám zhodnotil, jestli má vůbec cenu tento blog nějak pravidelně navštěvovat.
Kde začít?
Přezdívku Clockwork Lady jsem si jednoho krásného dne pilně vycucala z prstu. Nikdo mi tak neříká. Nikdo pořádně ani neví, co to znamená a odkud je to přejaté. Tedy skoro přejaté. Ostatní přezdívky, které se mi lidé občas snaží dávat, jsou buď k zblití, nebo nesmyslné. Na tuhle jsem přišla zcela náhodou, když jsem si vzpomněla na nedávno viděný, géniem natočený, naprosto uchvacující snímek, A Clockwork Orange.
Když jsme u těch filmů. Filmy jsou asi mým nejhlavnějším koníčkem v životě. Nestrkala bych je před všechno, ale hrají v mém životě dosti charakteristickou roli, která mě tak trochu vede. Na svůj věk jsem jich, řekla bych, viděla vcelku velké množství a budu s tím dlouho pokračovat. Kvůli mému nejoblíbenějšímu žánru, občas mívám zvrácenější mysl, ale není to na škodu.
Poslední dobou, kdy se rozvíjí můj nýnější vztah s devatenáctiletým hokejistou, se přesouvám i do trochu jiných vod. Umím ocenit umění. To kurva jo. Nemůžu vystát lidi, kteří občas hodí neuvěřitelný film do koše a melou hovna o tom, jaká je to blbost. Občas bych jim ráda vydloubla oči. Respektuji názor ostatních, ale... Ne, to vlastně není moc pravda. Mám zásadně svoji hlavu. Do života si nenechávám kecat, někdy jen v případě nouze. A tu mám tak jednou za deset let.
Taky ráda čtu. Ale ne tak náruživě. Nejlepší spisovatel, co kdy žil, je zaručeně Edgar. Z jeho povídek mám fakt orgasmus.
Nikdo jiný lépe psát neumí.
Pak je tu Elvis. Mám ho ráda. Miluji ho. Očividně. Je to Bůh. Byl to nejatraktivnější člověk, co kdy existoval. Nechápu, proč na mě nepočkal. Je mi z toho do breku. Ale já mám to štěstí, že věřím v posmrtný život, takže nezoufám. Stejně se s ním setkám. On mě zatím vyhlíží.

O tomhle jsem ale původně psát vůbec nechtěla. Chtěla jsem psát o tom, jak neuvěřitelně moc jsem namyšlená, sobecká, arogantní, nenávistná, sprostá, mající vždy pravdu, ale jinak křehkou duši hrdě skrývající zrzka, která má v hloubi pro každého schovanou jednu ze svých osobností. Jak ty ke mně, tak já k Tobě. Jsem jednoduchá. Vlastně ne. Jen v tomto jsem jednoduchá. Jinak jsem komplikovanější než Rubikova kostka. Přeju si, aby mi lidé viděli do mysli. Lépe by se jim se mnou potom jednalo. Nejsem žádný slimák v ulitě, ale ani exhibicionista. Jsem ale ráda slyšet, protože chci, aby se o mně vědělo. Nevím, jestli se tomu dá říkat ctižádostivá.
Každopádně podle toho vypadají mé články. Z většiny jsou negativní. Ale jak o mně někdo kdysi řekl, o ničem jiném psát neumím. Téměř je to pravda. V článcích si převážně stěžuji, nadávám, vyzdvihuji problematiku, takže Vás tu nečeká nic moc barevného. Píšu opravdu jen málokdy, ale když mám teď tak pěkný blog, byla by škoda ho jen tak nechat zanést pavučinou. Předešlý blog, stejně jako moji minulost, teď budu pomalu mazat, protože se z 90% týkal mého bývalého vztahu, který mě v konečné fázi zklamal na celé čáře. S tímto blogem už pomalu otáčím stranu a začínám zcela novou kapitolu a až definitivně utnu zbytky nevyslovitelné vazby k mému bývylému, ráda bych oslavila otevření dveří do dalšího fragmentu mého života. To co jsem předtím vypěstovala, teď sklízí jedna moc milá blondýnka.
No, to je další věc. Blondýny nenávidím. K smrti. Opravdu asi neexistuje v mém fantastickém světě nic horšího než blonďaté zlo. Mám to už tak šíleně vsugerované, že na to pořád musím upozorňovat. A proč? Mám pro to velice dobrý důvod. Přečtěte si to kurva v mé minulosti.

Toto je asi zlomek toho, co bych o sobě mohla vyprávět. Zprvu nejsem kdovíjak zajímavé děvče, ale já se znám nejlíp a ani bych neuměla vysvětlit, jak se sama vidím. I když dvěma slovy bych se popsala asi takto. Královna světa.

Clockwork Lady

Kam dál